Vychází z následujících tří zdrojů: fenomenologie, hermeneutiky a idiografického přístupu. Základním fenomenologickým požadavkem této metody je snaha popisovat fenomény, aniž by se interpretovaly. Přesto jsou prekoncepce výzkumníků vítány, aby bylo vůbec možné zformulovat, jaký význam má zkušenost pro samotného respondenta (Smith & Osborn 2003). Z hermeneutiky si tato metoda vypůjčuje tzv. dvojitou hermeneutiku, která bere v potaz nejen to, že se respondent (lékař) snaží porozumět své zkušenosti (eticky sporným případům), ale následně se také výzkumník snaží porozumět tomu, jak k této zkušenosti dospěl respondent (srov. Liamputtong, 2013; Juríčková, Ivanová, 2015). Posledním zdrojem IPA je idiografický přístup, který zdůrazňuje tu pozici, že se zabýváme konkrétním jedincem, který se nachází ve specifické situaci. Jednotliví lékaři se mezi sebou liší nejen svou specializací, ale také různými pacienty a jejich variacemi zdravotních potíží v různých fázích léčby, a obecně pak svou nezaměnitelnou životní zkušeností. V obecné rovině se IPA ptá, jakou zkušenost mají jednotlivci či skupiny s prožíváním určité situace, ve které se nachází, a jaký smysl takovéto situaci přisuzují. V takovém případě pak výzkumné otázky používají slova jako „zkušenost“, „prožitek“ apod. IPA se však také používá i na tzv. sekundární výzkumné otázky, které jsou založeny na ověřování souladu mezi osobní zkušeností a teorií (Řiháček a kol, 2013).
