Je spojen s narativním a kontextuálním přístupem ke každému jednotlivému případu. V bioetice jsou zřejmě prvními propagátory této teorie Albert R. Jonsen a Stephen Toulmin (Jonsen, Toulmin 1988). Kazuistika je teorií využívající převážně induktivní přístup („bottom-up“). Zaměřuje se na tzv. hard cases, tj. obtížné případy, které jsou kontextuálně specifické. Už Hippokrates nabádá k pečlivému zkoumání a srovnávání jednotlivých případů, které přetrvává až do dneška jako nenahraditelný způsob zpracování medicínského problému. Kazuistika se snaží nabídnout alternativu právě k přísně obecnému pojetí morálních principů. Podle ní totiž ostatní teorie opomíjejí, že každá změna v okolnostech případů může vést ke změně samotného případu i jeho morálního hodnocení (Arras, 1991). Kazuistický přístup, podobně jako doktrína common law, na kterou se odkazuje, využívá primárně analogie s odkazem na formální spravedlnost, podle níž mají být obdobné případy posuzovány obdobně. Z jednoduchého případu (tzv. paradigmatického případu) obvykle pomocí analogie odkazují na možné řešení složitého případu. Hodnověrnost kazuistické analýzy přímo koresponduje s její podrobností a dynamikou, kauzální vztahy jsou reálně velmi složité, příčiny a podmínky se navzájem prolínají. Někteří zastánci, včetně Hippokrata, kazuistického přístupu přitom vycházejí z pozic morálního intuicionismu. Na základě posuzování případů, jejich opakování, analogie, abstrakce, induktivní metody a kritické reflexe podobností a rozdílů se dovozuje morální řešení v individuálním případě. Podle některých zastánců kazuistického přístupu je tedy primární jedinečné hodnocení situace, z nějž lze dovodit obecné principy. Jiní naopak uznávají, že morální principy a kazuistika jsou komplementární a nemusí být mezi nimi pouze jednosměrný vztah.
