Jedenou ze základních povinností lékaře (zdravotníka) je starat se o svého pacienta a zlepšovat kvalitu jeho života. Tento princip je na rozdíl od nonmaleficence principem aktivním, tj. lékař musí jednat aktivním způsobem. Tento princip lze rozložit do tří základních obecných norem, které jsou následující:
Člověk by měl zabraňovat zlu nebo utrpení
Člověk by měl odstraňovat zlo nebo utrpení
Člověk by měl činit nebo podporovat dobro.
Etickou povinností lékaře je především povinnost lékaře léčit svého pacienta a poskytovaná péče má být lege artis. Protože však v medicíně často rozvaha o tom, co je pro pacienta dobré, může být složitá a nelze k závěru dojít na základě jednoduchých úvah, může při balancování újem a benefitů dojít k rozporným názorům mezi jednotlivými zdravotníky, ale často i mezi lékařem a pacientem. Právě tato neshoda vede k problémům, kdy se princip beneficence (zatím vyhodnocený z pouhého náhledu na zdraví pacienta a kvalitu jeho života ze strany lékaře) může dostat do sporu s principem autonomie (a tedy autonomním rozhodnutím pacienta, které však může lékaři přijít jako iracionální).
