Princip nonmaleficence (neubližování) v medicínské etice zavazuje lékaře (a zdravotníky obecně), aby druhým nepůsobili újmu. V tomto principu se odráží starodávná maxima Primum non nocere (primárně neškodit), která je odvozována již ze starověké hippokratovské tradice. Často je tento princip spojován s principem beneficence (prospěšnosti) a někteří autoři je považují za princip jediný. Také v Belmontské zprávě, kdy se poprvé užila teorie principialimus v bioetice, byla nonmaleficence podřazena pod princip beneficence. Beauchamp s Childressem, se kterými je spojován principialismus nejčastěji, však ve své teorii oba principy rozlišují. Nonmaleficenci je vyjádřen touto zásadou: 1. Člověk by neměl způsobovat zlo nebo utrpení. Tento princip je tedy pasivní, vyplývají z něho povinnosti zdržet se konání zla a povinnost nepůsobit újmu, na rozdíl od principu beneficence (viz další princip).
Nicméně v některých případech je nutné působit i v medicíně pacientovi mírnější újmu, kterou zásadním způsobem převažuje benefit – např. v jednoduchém případě vrtání zubu, v závažnějším případě např. amputace končetiny v důsledku akutní sepse z lokálního infektu. V tomto případě je potřeba činit tzv. analýzu a vyvažování obou výše zmíněných principů k zvýšení blahobytu (welfare) pacienta a kvality jeho života.
