Lidská důstojnost je dlouhodobě užívána jako přirozenoprávní koncept v etických i právních dokumentech. Minimálně od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 zaujímá pojem důstojnosti v lidsko-právní doktríně podstatné místo a promítá se významně i do pozitivní úpravy ústavního a medicínského práva. Podobně zásadní roli hraje i v současné bioetice. Často bývá tento pojem vnímán jako možné vodítko při hledání odpovědi na složité etické otázky. Problém je v tom, že pojem důstojnosti má mnoho významů a existuje tak mnoho interpretací, jak jej lze vnímat. Z historického hlediska lze rozlišovat pojetí tzv. kontingentní (statusové) důstojnosti, uplatňované již v římském právu jako respekt a čest spojená s určitou pozicí, sociální rolí, reputací či privilegiem, a důstojnost inherentní. V pojetí inherentní důstojnosti je důstojnost elementárně přítomna u každé lidské bytosti. Nicméně i takové pojetí nabízí mnoho významů a nejasností, když lidská důstojnost může být vnímána jako prvek lidské přirozenosti a personální identity, jako prvek lidské autonomie, jako prvek elementární rovnosti, jako sociálně konstruovaný prvek, jako institucionální status spojený s kvalitou a konečně jako funkcionální pojem spojený s vnímáním. V současné bioetice bývá často spojován s kantovským pojetím, tj. že s pacientem má být jednáno jako s cílem, nikoliv jako s pouhým prostředkem. má tedy v něm být respektováno jeho lidství, nemá být na něj nahlíženo jako na pouhý předmět, sídlo nemoci.
Princip lidské důstojnosti v sobě zahrnuje normativní požadavek, aby byla péče zaměřena na pacienta (patient centered care) a ten byl vnímán jako jedinečná lidská bytost.
