Pacient je muž, 72letý, s dobrým rodinným zázemím.
Přiváží jej záchranná služba pro rozsáhlé nitrolební krvácení, ke kterému došlo v důsledku samovolného roztržení výdutě na velké mozkové tepně. Krvácení je natolik rozsáhlé, že jej nelze řešit operačně. Pacient je v kómatu, nelze očekávat, že by se probral k vědomí, a bez napojení na dýchací přístroj a intenzivní léčbu nejspíš zemře do několika dnů. Vzhledem k nepříznivé prognóze lékař volí nerozšiřování terapie, léčbu bolesti a důstojné umírání pacienta v kómatu. Rodina pacienta je však těžce nesmířena, agresivní a vyhrožuje i přes opakované pohovory ve snaze o vysvětlení situace. Rodina naléhá na „zachránění“ za každou cenu. Vedoucí lékaři se pod nátlakem rozhodují o připojení na dýchací přístroj. Pacient místo 2−3 dnů umírá téměř 3 měsíce na oddělení dlouhodobé intenzivní péče, v kómatu, s přidruženými bolestivými a nepříjemnými komplikacemi. Rodina si přesto po smrti pacienta stěžuje na zdravotníky.
