Klíčová slova:
Interna, COVID-19, pandemie, neodkladná péče, alokace vzácných zdrojů, péče lege artis, autonomie, plicní ventilace
Vybrané okresní zdravotnické zařízení bylo zvoleno jako krajské spádové zařízení pro pacienty s podezřením na infekci COVID-19. Všichni pacienti s podezřením na COVID-19 byli směrováni do našeho zařízení. Vyklidilo se anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO), zrušilo se oddělení chirurgické jednotky intenzivní péče (JIP), interní JIP se vyprázdnila. Vše v rámci alokace připravených volných lůžek pro potenciální situaci nárazu pacientů s onemocněním COVID-19 vyžadujících lůžko s umělou plicní ventilací. Interní JIP měla stop příjmů pacientů z terénu. To znamená, že „necovidoví“ pacienti závažnějších diagnóz, kteří vyžadují intenzivní lůžko či je u nich riziko, že jej v krátké době budou potřebovat, byli směřováni dle krajské organizace péče do ostatních zařízení. V této situaci byl RZP sanitou přivezen na interní příjmovou ambulanci pacient, muž středního věku. Deset minut před příjezdem avízovala RZP, že vezou pacienta s diagnózou hypotenze. Po příjezdu RZP ze sanitky vyvezen na lehátku muž pokročilejšího středního věku, kůže velmi bledého koloritu, zchvácený, klidově výrazná dušnost, omezený kontakt, snížená úroveň vědomí (somnolence). Naměřen krevní tlak 90/70mmHg, tepová frekvence 110/min. Na dotaz záchranáře, proč ho přivezl do našeho zařízení, odpovídá, že dále s ním nedojede. Vědomi si omezených možností zajištění pacienta na ambulanci, snažíme se pacienta odklonit rovnou na intenzivní lůžko, tedy interní JIP. Převoz do jiného zařízení vzhledem k nestabilitě pacienta je vysoce rizikový, proto pacienta přebíráme. Ještě před odchodem záchranář oznamuje, že předcházející den měl pacient snad i melénu (černě zbarvené zbytky natrávené krve ve stolici). Okamžitě oxygenoterapie, zběžně vyšetřen – Klidově těžká dušnost, krevní tlak 70/50mmHg, fibrilace síní s rychlejší odpovědí komor, velmi bledá pokožka a spojivky, těstovité otoky dolních končetin do 2/3 bérce. Během krátké doby se prohlubuje porucha vědomí. Pacient vyžadující intenzivní lůžko a terapii, podporu oběhu a ventilace. Pravděpodobně se jeví recidiva krvácení do gastrointestinálního traktu (anamnéza melény) – velmi bledá kůže a sliznice, sekundárně s rozvojem fibrilace síní a rozvojem známek akutního srdečního selhání.
Video-příběh zde: https://www.youtube.com/watch?v=1oPa3Vr6LS8
ETICKÉ DILEMA A OTÁZKY
V dané situaci se jedná o dvě rozhodnutí, která musí být hodnoceny eticky i právně separátně. Jedná se o situace, které se objevily v době pandemie COVID-19, která byla obecně na eticky sporné situace bohaté. Zejména se jevili jako velmi problematické otázky alokace zdrojů a s nimi spojené triáže. Mezi odborníky nepanovala shoda, jaké podmínky mají při rozhodování koho napojit na přístrojovou umělou ventilaci napojit. Ačkoliv toto bylo zřejmě nejčastější a nejpalčivější etické dilema v dobách pandemie, nebylo jediné. To je vidět i na výše uvedené medicínské kazuistice.
V tomto případě se objevují konflikt mezi beneficencí pacienta a normami plynoucími z mimořádných opatření, které mají zabezpečit minimalizaci rizika ve společnosti. Nabízí se následující otázky:
Medicínská analýza
Zpracoval MUDr. Jan Strojil, Ph.D., otázky MUDr. Barbora Straka, Ph.D.
– Jaká je, dle kazuistiky, nejvíc pravděpodobná základní diagnóza pacienta? Jak se projevuje a jak probíhá? Je popisovaný průběh typický nebo atypický? Jak obtížná je diagnostika tohoto onemocnění při uvedených příznacích (je to “jasné na první pohled”, “zkušený/á lékař/ka to pozná”, “skoro nejde říct, o co jde”)?
Klinický stav a anamnéza naznačují, že diagnóza krvácení do zažívacího traktu je pravděpodobná jako příčina aktuálního stavu. Projevy a průběh závisejí na typu krvácení a jeho závažnosti, při výrazném krvácení do horního zažívacího traktu (jícen, žaludek) může být projevem zvracení krve (čerstvé nebo natrávené), někdy však, obzvláště při krvácení dále v zažívacím traktu, nemusí být krvácení přítomno a hlavním příznakem může být meléna (černá dehtovitá stolice) či enterorhagie (odchod čerstvé krve). Hypotenze je známkou významné ztráty krve. Bolesti mohou, ale nemusejí být doprovodným příznakem.
Diagnostika v prvním kontaktu může být snadná, pokud lze objektivně zachytit známky krvácení (hematemeza, melena), při prezentaci hypotenzí a pouze anamnestickém údaji o meleně je diagnostika méně přimočará.
– Jedná se o akutní stav? Semi-akutní nebo chronický? V jakém časovém horizontu vyžaduje pacient lékařskou péči? Jak by se stav pacienta dále vyvíjel bez lékařského zásahu? V jakém časovém horizontu?
V popisovaném případě se jedná jednoznačně o akutní život ohrožující stav. Pacient vyžaduje okamžitou stabilizaci oběhu a náhradu tekutin (hypotenze v supinační poloze naznačuje ztrátu přes 40 % objemu). Z údajů o pacientovi není možné odhadnout zdroj krvácení (vřed, jícnové varixy, tlusté střevo, …), nevíme, jak dlouho se stav rozvíjel. V případě masivního krvácení se může stav zhoršovat ve velmi krátkém časovém horizontu.
– Jaký je standardní léčebný postup u pacienta s těmito příznaky/touto dg.? Jaký druh péče vyžaduje (interní ambulance, standardní oddělení, JIP, ARO)?
Standardní péče o hemodynamicky nestabilního pacienta spočívá v podpoře oběhu náhradou tekutin (krystaloidy, plasma, krev), farmakologické podpoře oběhu vasopresory a/nebo inotropními látkami. V případě krvácení do horního GIT patří mezi základní farmakoterapeutické přístupy podání inhibitorů protonové pumpy pacientům s nevarikózním krvácením, u jícnových varixů se používá terlipresin. Samozřejmostí je monitorace pacienta, vyšetření a korekce případných koagulačních patologií. Endoskopické ošetření se doporučuje provést do 24 hodin (za předpokladu hemodynamické stabilizace pacienta), u krvácejících varixů někdo do 12 hodin.
– Jaký je rozdíl v péči o pacienta na interní ambulanci, standardním interním oddělení vs. interní JIP? V čem přesně spočívá přínos interní JIP oproti standardnímu oddělení?
Hlavní rozdíl péče na JIP je v možnosti intenzivní monitorace, poměr ošetřujícího personálu na počet pacientů je vyšší a personál má zkušenosti a erudici v péči o pacienty se selhávajícími životními funkcemi. Na standardním oddělení se primárně pečuje o pacienty, u kterých neselhávají životní funkce ani toto v krátké době nehrozí.
Péče na ambulanci záleží na vybavení této ambulance, zda má možnost kontinuální monitorace pacienta před převozem na oddělení intenzivní péče.
– Jaké riziko pro pacienta v tomto stavu/s touto dg. představuje skutečnost, že se může ocitnout vedle pacientů s infekcí COVID-19? Jak by u něj mohla infekce COVID-19 probíhat? Jaká by byla jeho prognóza, kdyby se na oddělení nakazil infekcí COVID-19?
Riziko je těžké odhadnout bez bližší znalosti anamnézy pacienta. Pokud je to jinak zdravý člověk, který nyní krvácí z žaludečního vředu, nemusí pro něj COVID představovat velké riziko, nevíme však, jaké jiné rizikové faktory jsou u něj přítomny. Obecně se dá však předpokládat, že benefit rychlé stabilizace a resuscitace přítomného šokového stavu u pacienta převažuje nad případným rizikem nákazy, i pokud by nebylo možno jej do stabilizace a transportu do jiného ZZ izolovat od infekce (což by mělo být možné, alespoň riziko minimalizovat). S ohledem na klinický stav popisovaný při příjezdu na ambulanci je riziko zástavy oběhu s komplikacemi KPR zřejmě vyšší než riziko infekce.
ETICKÉ STANOVISKO
Zpracoval řešitelský tým, Mgr. et Mgr. Jaromír Škoda et al.
Prvním krokem v této principialistické analýze je určení etických konfliktních situací na základě zvýraznění aktérů v kazuistice. Následně identifikace typu konfliktů mezi principy u jednotlivých aktérů. Nakonec zvážení, do jaké míry mohly být tyto situace řešeny vhodně, dilematicky, nebo eticky nevhodně.
Z kazuistiky plynou tři analyzovatelné eticky konfliktní situace. Sestupně v následujícím výčtu se snižuje textová evidence, která umožňuje etickou analýzu. Situace tři je pak patrná spíše už jen z kontextu. Z textu jsou patrné tyto interakce:
1. záchranář a lékaři,
2. lékaři a pacient,
3. zdravotníci (lékaři a záchranáři) a nemocnice (+makrosystém).
Ad 1. Záchranář a lékaři
Záchranář se řídí primárně principem beneficence ve snaze prospět stavu pacienta. Sekundárně se vyhýbá narušení principu nonmaleficence např. oslovením obavy, že „že dále s ním nedojede“. Tedy, že by alternativní pokusy o zajištění benefitu nemohly uspět. Tudíž by se jednalo o nepřijatelný výsledek risk/benefit analýzy.
Na straně druhé stojí lékaři jako zástupci nemocnice, která je aktuálně určena pro jiné potřeby, než jsou potřeby záchranáře. Na straně lékařů ve vztahu k „RZP“ stojí především otázka spravedlnosti. Tímto principem se určuje sekvence, priorita a distribuce zdravotnické péče (zdrojů) s cílem, co nejvyšší efektivity. Přijetím požadavku záchranáře lékaři princip spravedlnosti relativizovali, protože poskytli v tomto případě privilegium. Zda se takové privilegium může stát současně precedentem pro budoucí jednání je možné, ale s ohledem na kazuistiku spekulativní.
Situace je eticky dilematická, vzhledem k tomu, že je patrná protichůdnost principů, které strany zastávají (beneficence proti spravedlnosti). Okolnosti textu ovšem naznačují, že dilema je řešitelné a bylo řešeno v symetrii s předpokladem primárnosti beneficence a nonmaleficence před autonomií a spravedlností. Upřednostnění beneficence před spravedlností je eticky dilematické, ale nejedná se o etické selhání, pokud narušení spravedlnosti nevede k ohrožení (narušení nonmaleficence) u jiných pacientů.
Pokud by bylo z kazuistiky například patrné, že se zvažuje dát tomuto pacientovi nějakým způsobem přednost před benefitem jiných pacientů (např. s COVID-19) dochází k vyvážní principů a dilema už není možné řešit tak jednoznačně.
Ad 2. Lékaři a pacient
Situace vztahu lékařů a pacienta není na základě textové evidence dilematická.
Na straně lékařů je beneficence. Lékaři se snaží zachránit pacienta a postupovat na základě obvyklých postupů lege artis.
Přestože se kazuistika zabývá nepřímo autonomií pacienta – zmínkou o stavu vědomí – otázka samotného respektu autonomie je v tomto případě spekulativní. Víme jen, že defaultní autonomie ve smyslu kompetence (somnabulismus a později prohloubení) je omezena. O pacientových preferencích nebo přáních ovšem kazuistika nepromlouvá. Pokud tedy pacient nebyl kompetentní a nemohl tak nabýt autonomie, nemohl být narušen ani princip respektu k autonomii.
Ad 3. Zdravotníci (lékaři+záchranáři) a nemocnice (+makrosystém)
Poslední etická interakce, která je nositelem etického konfliktu, se týká rozhodnutí, které zdravotníci udělali vzhledem k nemocnici (a obecněji k širšímu systému poskytování péče). Ať už záchranáři, tak lékaři se autonomně rozhodli zajistit beneficenci a vyhnout se narušení nonmaleficence u jednoho pacienta tím, že se nevyhnutelně relativizovala spravedlnost. Tedy širší systém pravidel, postupů a priorit ustanovený vnějším plánováním.
V jednoduchosti se tedy tato kazuistika zabývá dilematem beneficence a spravedlnosti. V tomto případě byl upřednostněn benefit pacienta ekvivalentně jako v dilematu mezi záchranářem a lékaři.
Komentář:
Okolnosti vyznívají v pojetí kazuistiky jistým způsobem pozitivně pro aktéry. Akutní stav vytváří argument pro nevyhnutelnost rozhodnutí a dodávám těmto rozhodnutím legitimní autoritu. Současně i autonomní rozhodnutí zdravotníků jít „pravidlům navzdory“ vykresluje jistou odvážlivost, které může vytvářet legitimizující sympatie. Nicméně je potřeba upozornit, že z podstaty dilemat, vždy bude nějaký princip relativizován. Proto se v první řadě jedná o komplikované situace.
V tomto případě je relativizace principu spravedlnosti patrná. To nikterak neznamená to, že bych doporučoval jiný postup. Pouze že okolnosti výrazně určují prvenství principů. Už jen informace o počtu hospitalizovaných na daném oddělení, množství zdrojů apod. by mohly kazuistiku významně proměnit – například kdybychom museli zvažovat risk popsané hospitalizace pro beneficenci dalších hospitalizovaných. Protože ale tato data nemáme, není další spekulace na místě.
PRÁVNÍ STANOVISKO:
Zpracoval JUDr. Adam Doležal, Ph.D., LL.M. et al.
Na začátku celého stanoviska je třeba uvést, že v průběhu pandemie docházelo k řadě právních změn. Vzhledem k tomu vycházíme ze znění zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon MO“) v době účinnosti na jeho začátku, tj. v době od 27.2.2021 do 14.1.2022. V tomto stanovisku se nebudeme zabývat některými ústavními aspekty znění zákona MO, resp. otázkou protiústavnosti některých ustanovení zákona, či mimořádných opatření[1] Ministerstva zdravotnictví (k tomu srovnej kupř. rozhodnutí ústavního soudu III. ÚS 1244/22 a I. ÚS 2803/22).
Český právní řád v době před COVID-19 upravoval čtveřici mimořádných právních stavů. V ústavním zákoně o bezpečnosti České republiky je upravena trojice těchto stavů – nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav (čl. 2). Prostřednictvím krizového zákona je dále upraven stav nebezpečí (§ 3). Na stav pandemické pohotovosti tak lze pohlížet jako na v pořadí pátý mimořádný právní stav (Hejč, Svoboda, 2021).
Právní stanovisko je rozděleno do dvou částí podle jednání jednotlivých aktérů daného příběhu. V první části se budeme zabývat otázkou právního posouzení jednání zdravotnického pracovníka v RZP, který věděl, že podle směrnic vycházejících z mimořádných opatření v situaci pandemické situace COVID-19 nemá převážet pacienta na místně příslušné oddělení v nejbližší nemocnici, a přesto tak učinil (mimořádné opatření spočívá v příkazu poskytovatelům zdravotních služeb vyčlenit věcné, technické nebo personální kapacity ve zdravotnických zařízeních, § 2 odst. 2 písm. g ZMO).
Druhá část se zabývá jednáním lékaře na interní příjmové ambulanci.
Jednání záchranáře v RZP
V této situaci nabízíme právní hodnocení jednání zdravotnického pracovníka RZP. Záchranář v RZP učinil rozhodnutí, že převeze pacienta do nejbližší nemocnice v rozporu se směrnicemi vycházejícími z mimořádných opatření. Tedy, úmyslně porušil nařízení (právní normy), o kterých dobře věděl. Nicméně jednal tak s úmyslem zachránit život pacienta, resp. maximalizovat v dané situaci šanci na jeho přežití a šanci na uchování nebo vylepšení jeho zdravotního stavu.
Toto jednání lze v kontextu českého právního prostředí v době pandemických opatření posuzovat z hlediska tří typů možné právní odpovědností:
: a) trestněprávní odpovědnost,
: b) správněprávní odpovědnost,
: c) civilněprávní odpovědnost
Ad a) trestněprávní odpovědnost
V popsané kazuistice záchranář v RZP učinil rozhodnutí, že převeze pacienta do nejbližší nemocnice v rozporu se směrnicemi vycházejícími z mimořádných opatření. Tímto porušil právní povinnost, která vyplývala z podzákonných právních předpisů. Následkem v tuto chvíli mohlo být to, že pacient, kterého převáží do nemocnice, může být přímo ohrožen nákazou nemoci COVID19. V tomto případě by se mohlo jednat o trestný čin podle ustanovení § 153 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku (dále jen „TZ“) Šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti.[2]
V daném případě lze však úspěšně odkázat na jednu z okolností vylučující protiprávnost, kterou je institut krajní nouze (§ 28 TZ), podle něhož „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.“ Podle popisu kazuistiky nemohl záchranář zřejmě dojet s pacientem do vzdálenější nemocnice, nebezpečí za daných okolností proto nemohl odvrátit jinak. Trestní zákoník jako podmínku krajní nouze stanoví to, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). Je-li možno přímo hrozící nebezpečí včas a spolehlivě odvrátit jinak, nemůže ohrožený použít jednání v krajní nouzi, přičemž je však třeba brát v úvahu praktické možnosti obviněného k odvrácení takového nebezpečí (Šámal et al., 2023). Způsobený následek jednání tak nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
V odborném medicínském expertním posouzení je však uvedeno následující: „Riziko je těžké odhadnout bez bližší znalosti anamnézy pacienta. Pokud je to jinak zdravý člověk, který nyní krvácí z žaludečního vředu, nemusí pro něj COVID představovat velké riziko, nevíme však, jaké jiné rizikové faktory jsou u něj přítomny. Obecně se dá však předpokládat, že benefit rychlé stabilizace a resuscitace přítomného šokového stavu u pacienta převažuje nad případným rizikem nákazy, i pokud by nebylo možno jej do stabilizace a transportu do jiného ZZ izolovat od infekce (což by mělo být možné, alespoň riziko minimalizovat). S ohledem na klinický stav popisovaný při příjezdu na ambulanci je riziko zástavy oběhu s komplikacemi KPR zřejmě vyšší než riziko infekce.“
Kromě toho je nutné brát na vědomí zásadu subsidiarity trestní represe. Trestný čin musí být společensky škodlivý a zároveň nemůže být adekvátní uplatnit odpovědnost dle jiného právního předpisu. Jedná se o uplatnění zásady ultima ratio – trestní represe by se měla uplatňovat pouze tam, kde jiné právní prostředky selhávají. V daném případě lze uvažovat o postihu podle správních předpisů (viz další bod).
Ačkoliv tedy záchranář porušil povinnost a jeho jednání mohlo ohrozit zdraví (případně dokonce i život) převezeného pacienta, z důvodů okolností vylučujících protiprávnost, nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin.
Ad b) správněprávní odpovědnost
Teoreticky hrozí, že jednání záchranáře může naplnit správní delikt podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) ZMO. Odpovědný v tomto případě bude jeho zaměstnavatel, poskytovatel zdravotních služeb. Za porušení uvedeného ustanovení může být uložena pokuta až ve výši 500.000,-Kč poskytovateli zdravotních služeb.
Podobně jako v trestním zákoníku, i zde musíme uvažovat o výjimce plynoucí z krajní nouze, která je upravena v ustanovení § 24 zákona č. 250/2016 Sb., zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Ten stanoví, že „čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem.“ I zde je nutné naplnit podmínky principu subsidiarity a proporcionality. Princip subsidiarity spočívá v tom, že nejde o krajní nouzi, jestliže nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem bylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Princip proporcionality vyjadřuje vztah mezi následkem, který přímo hrozil zájmu chráněnému zákonem, a následkem, který byl způsoben odvracením nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestliže následek způsobený odvracením nebezpečí je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (Jemelka, Vetešník 2020).
Opět máme za to, že nebezpečí nešlo v dané chvíli odvrátit jinak. Následek tímto odvracením způsobený je zřejmě méně závažný než ten, který hrozil. Zároveň zřejmě není možné jednání subsumovat pod skutkovou podstatu přestupku uvedenou v § 10 odst. 2 ZMO,
protože nedošlo k porušení § 2 odst. 2 písm. g) ZMO, když se jedná o situaci neodkladnou, nikoliv plánovaný operační výkon, na nějž jsou omezení ze zákona vztahována.
Ad c) civilněprávní odpovědnost
Také civilně-právní oblast odpovědnosti se týká pouze poskytovatele zdravotních služeb, u samotného záchranáře je pak možná dovodit pouze pracovněprávní odpovědnost za vzniklou škodu s omezeným rozsahem (srovnej zejména § 257 odst. 2 zákoníku práce).
Civilněprávní odpovědnost by nastala pouze v okamžiku, kdy by došlo ke způsobení újmy. Zároveň by musela být podána žaloba ze strany pacienta, případně by muselo být pacientem prokázáno, že došlo k jednání porušující povinnosti (non lege artis jednání), které způsobilo škodní následek (vznik újmy) a je mezi nimi příčinná souvislost (tzv. kauzální nexus). Je velkou otázkou, zda by všechny tyto podmínky nástupu právní odpovědnosti byly naplněny
Kromě toho občanský zákoník podobně jako již výše uvedené předpisy upravuje v ustanovení § 2906 krajní nouzi.[3] I zde se opět objevuje princip subsidiarity a proporcionality. Důvodnost je nutné posuzovat ad hoc (Vítová, Dohnal, 2015). Máme za to, že i pro oblast civilního deliktu, by bylo možné ustanovení o krajní nouzi aplikovat.
Jednání přijímajícího lékaře (zdravotnického týmu)
Co se týče jednání přijímajícího lékaře (resp. možných dalších členů zdravotnického týmu), posouzení jejich jednání je z právního hlediska jednoznačné. V daném případě, jak bylo uvedeno v expertním medicínském posudku, se „jedná jednoznačně o akutní život ohrožující stav. Pacient vyžaduje okamžitou stabilizaci oběhu a náhradu tekutin (hypotenze v supinační poloze naznačuje ztrátu přes 40 % objemu). Z údajů o pacientovi není možné odhadnout zdroj krvácení (vřed, jícnové varixy, tlusté střevo, …), nevíme, jak dlouho se stav rozvíjel. V případě masivního krvácení se může stav zhoršovat ve velmi krátkém časovém horizontu.“ Také ze zadání kazuistiky vyplývá, že převoz do jiného zdravotnického zařízení je vzhledem k nestabilitě pacienta je vysoce rizikový.
Příjem pacienta tak byl nepochybně jednáním správným, neboť se v daném případě jednalo o neodkladnou péči (§ 5 odst. 1 zákona o zdravotních službách, dále jen „ZZS“). Lékař (zdravotnický tým) postupoval tak, jak je v daném případě možné a jednalo se o postup lege artis. Ten je upraven v čl. 4 odst. 5 ZZS, když „náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.“
V daném případě tedy i zákon počítá s omezenými objektivními možnostmi, které může poskytovatel zdravotních služeb mít. Poskytovatel nicméně musí poskytnout tu nejlepší péči, kterou v dané situaci objektivně poskytnout může (vzhledem k jeho věcnému vybavení), pokud není alternativa, která v tomto případě z časových důvodů není.
Opět platí, že riziko plynoucí z možné nákazy COVID-19 jsou nižší, než je průběh akutní onemocnění, tj. lékaři jednají s cílem zachránit život a zdraví pacienta. Pokud by vznikla u pacienta nákaza COVID-19, nepochybně by bylo možné u všech typů právní odpovědnosti využít ustanovení o krajní nouzi, navíc v daném případě by nebyla naplněna podmínka protiprávnosti jednání.
LITERATURA A TEXTY K PROHLOUBENÍ:
BEAUCHAMP, Tom L. – CHILDRESS, James Franklin. Principles of biomedical ethics. 8th ed. New York: Oxford University Press, 2019.
DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Praktické dopady nového občanského zákoníku na provozování lékařské praxe. Praha: BOFIA medical, s.r.o., 2014.
DOLEŽAL, Tomáš – DOLEŽAL, Adam. Informovaný souhlas ve zdravotnictví. Právní a etické aspekty. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2023.
ENGELHARDT, H. Tristram. The foundations of bioethics. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 1996.
FADEN, Ruth R. – BEAUCHAMP, Tom L. A history and theory of informed consent. New York: Oxford University Press, 1986.
HEJČ, D. – SVOBODA, T. Zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021.
JEMELKA, L. – VETEŠNÍK P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020.
JONSEN, Albert R. – SIEGLER, Mark – WINSLADE, William J. Klinická etika: praktický přístup k etickým rozhodnutím v klinické medicíně. Praha: Stanislav Juhaňák – Triton, 2019.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023.
VÍTOVÁ, Blanka. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy v novém občanském zákoníku: komentář k § 2894 až § 2971: metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Olomouc: ANAG, 2015.
[1] Mimořádná opatření jsou upraveny v § 2 zákona o MO. Ministerstvo zdravotnictví, krajská hygienická stanice nebo Hygienická stanice hlavního města Prahy (dále jen „krajská hygienická stanice“) může za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. Ministerstvo může nařídit mimořádné opatření podle věty první s celostátní působností nebo s působností na území několika krajů. Krajská hygienická stanice může mimořádné opatření nařídit na území svého správního obvodu.
[2] § 153 TZ
Šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti
(1) Kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek,
b) poruší-li takovým činem důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt, nebo
b) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 2 písm. b) těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 3 proto, že hrubě porušil zákony na ochranu veřejného zdraví.
(5) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil předpisy na ochranu veřejného zdraví.
[3] § 2906 OZ: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.“
